Škola vděčností - vděčnost životu




Pamatuji si, jak jsem se ušklíbala nad slovy učitelky, když jsem končila školu „Učit se budete celý život.“

„To víš, že jo.“ Říkala jsem si „Dej mi ten papír, ať s ním můžu konečně mávat budoucím zaměstnavatelům před nosem a se školou já už nechci mít nic společnýho.“


Jenomže já to tenkrát nechápala.





Do školy bych se nevrátila ani za nic. A ano koukám blbě na ty, kteří si na „sladká školní léta“ vzpomínají. Nechápu je.

Učitel na matematiku, který dokázal popsat celou tabuli, a ještě kousek sousední jedním vzorečkem mi nedokázal zodpovědět prostou otázku… tedy k čemu že mi bude ta rovnice o deseti neznámých s půlkou abecedy… pane učiteli, jestli už to víte, tak mi prosím napište… já na to totiž stále ještě nepřišla…


Místo toho, co mě bavilo jsem drtila to, co mě nešlo… a proč? Proto abych na vysvědčení měla samé jedničky. Ale co ty samé jedničky vypovídaly o mě? Nic… vůbec nic… .


S učiteli jsem bojovala v otázce „K čemu mi to bude?“

Buď neodpověděli, nebo mi řekli že to tak prostě je, nebo jsem dostala ťafku, že jsem drzá…


Škola se ze mě snažila vytvořit průměr… to co jsem milovala jsem se nestíhala učit, a to co jsem nesnášela jsem se učit musela… to je životní balance co? Jestli on to ten školní systém nepochopil zase po svém.


Každopádně jsem následně zjistila, a to velmi brzy, co tím paní učitelka myslela. Učila jsem se stále… nové programy a systémy v práci ale i doma, jednání s lidmi, rychlé počty, účetnictví, řízení lidí, plánování směn a termínů… a v neposlední řadě jsem se v tom zbytku volného času začala vzdělávat sama, hezky po svém, jen svým srdcem.


A to srdce chtělo rok od roku více. Už nechtělo těch pár hodin po práci, rostla jeho touha po prostoru a času. A já si říkala, jestli za ním doopravdy mám jít, jestli mám vyskočit z jistoty do temných a neznámých vod. Rok od roku, každou informací, každým kurzem, workshopem a v neposlední řadě i školou se ty vody začaly čistit. To informace, které ke mně přicházeli je čistili a já díky tomu viděla jasněji.


Už se nebojím, že se utopím protože každou praxí je mé tělo i můj duch silnější, každou ásanou si více věřím, už vím, že dokonalé je to tady a teď ne na fotkách z instagramu ( a že jsou krásné, to zase jo ) každým studiem, meditací a pranayamou se vody mění z temných hlubin na průzračné nekonečno… a já tolik toužím jít dál.


Škola života má jednu ohromnou výhodu: Můžete si udělat rozvrh pro sebe, sami si stanovit, co se učit chcete a co ne. Jasně i to co se učit nechcete Vám občas přijde do života, ale jen proto aby si to vyzkoušelo vaši odhodlanost a pevnou vůli či aby vás to šouplo do míst, které jste kvůli jednostrannému pohledu třeba přehlédli.


A tak…


Děkuju za všechny učitele, kteří prošli mým životem, zvláště v posledním 3/4 roce... tedy děkuji všem lidem, protože každý jsme učiteli všech, co potkáváme. Nastavujeme ostatním zrcadlo, stejně jako oni ho nastavují nám. 


Děkuji za vaše slova, pohledy i posunky. 


Děkuji za vše, co jste mě naučili i za vše, co jste mě naučit nestihli. Protože to buď vědět nemám, nebo mi to má předat někdo jiný.


Děkuji za klid i za chaos. Za šokové situace, které převracejí život naruby i za neměnné rituály dní.


Děkuji za příležitosti i za odmítnutí


Děkuji za tělo, které je někdy pro mou duši malé a někdy zase příliš velké. 


Děkuji za strach... za to, že mohu cítit ... cokoli 


Děkuji za dokonalost všeho, co je kolem mě


Děkuji tobě, děkuji sobě a děkuji Jemu


S vděčností LP Angel


A myslete na to, že ve chvíli, kdy se přestaneme učit, umíráme… nikoliv fyzicky ale duchovně…


#vdecnost #lpangel #gratitude #gratefulness #vzdelani #skolazivota

O mě 
Chci dostávat novinky
  • White Facebook Icon

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com