Všichni koukáme vpřed, jdeme vpřed a plánujeme dopředu.
Máme sny a cíle a plány…
A kouknout se za sebe je skoro až hanlivé a destruktivní. Podle všech motivačních koučů je to špatné a za sebe bychom se měli koukat jen proto, abychom se poučili, oklepali a ten hrůzný zážitek už neopakovali.
Opravdu?
Co když jsme ale za sebou něco/někoho velmi důležitého nechali?
Někoho, bez koho bychom tu nebyli?
Ano, mluvím o našich prarodičích, ale vlastně i o rodičích.
Jak často je navštěvujeme, voláme jim, píšeme? Jak moc na ně myslíme v tom našem uhnaném systému věcí?
A přitom si uvědomte, že bez nich bychom tu nebyli.
Bez nich bychom se nemohli honit za svými sny, plánovat, milovat, cestovat, vařit, kreslit, pít kafe a co já vím co ještě.
Zastavte se a vzpomeňte na ně. Já vím, že Vás někdy štvou, ale ruku na srdce my jsme jim dali taky hodně zabrat.
Ty probdělé noci, zoufalství nad tím, když teploty neklesaly, snaha naučit nás chodit, pýcha vidět nás samotné jet prvně na kole, nebo jít do prví třídy. Radost nad první jedničkou i starost nad první pětkou.
Oni sami taky tápaly, zvláště s těmi prvorozenými. Říkali si: „Co dělám sakra špatně, že mě neposlouchá?!“
Maminky si nekoupily to nové sako do práce a raději nám přinesli nové boty na zimu a kousek čokolády a my? My se někdy staly krutými soudci jejich rozhodnutí. „Ty boty jsou úplně OUT a ta čokoláda má moc kalorií!“
Možná přeháním, možná je to ještě málo.
To, jak teď žijete je Vaše volba. Nemohou za to rodiče, ti nám dali (ve většině případů) to nejlepší, co v danou chvíli mohli.
Nesvádějte na ně to, že jste ve svém životě nespokojení. Věřte nebo ne, oni za to nemohou. I oni jsou smutní, když se Vám vede zle a radují se, když je Vám dobře. Jen to nutně neříkají a nedávají najevo tak, jak my chceme.
Ale tohle jsou rodiče, přesuňme se dál. Přesuňme se blíže ke kořenům.
K babičkám a dědečkům.
Co všechno víte o jejich životech? Nechali jste si ho někdy vyprávět? A jak často jezdíte na návštěvy? Jen když mají narozeniny nebo jsou Vánoce?
A kdy jste si na ně naposledy vzpomněli jen tak? Kdy jste jim napsali esemesku, dopis, nebo poslali sovu, to je jedno - Kdy?
Vždyť to byli právě oni, kteří potají zašívali nové roztrhané kalhoty, aby se to doma hnedka nepoznalo a my nedostali vynadáno.
Byli to oni, od kterých jsme po prázdninách jezdili o pět kilo těžší, protože se svíčkové a makovci prostě nedalo odolat.
Oni nám povídali pohádky zpaměti, chodili s nám na houby, sbírat šípky, lisovali listí, brali nás do cukráren, přecpávali nás sladkostmi, kupovali hrozný, ale teplý a ňuchňací pyžama a ponožky ( co bych za to teďka dala ), sledovali jsme s nimi staré filmy s Vlastou Burianem a Oldřichem Novým a měli takové ty šuplíky plné černobílých fotek a lákavých serepetiček, které jsme si s neúnavnou radostí a zvědavostí rádi prohlíželi pořád dokola.
Učili nás a milovali. Je jedno jestli to říkali nebo ne. Bylo to tak.
A my bychom se měli na chvilku zastavit a vrátit. Vzít je za ruku a ukázat jim, že ten náš svět, není tak jiný než ten jejich. Že my, stejně jako oni, chceme mít, lásku, dobrou práci, málo starostí a hodně radostí. Ale hlavně, že je v něm chceme taky, že jsme je neodstrčili na druhou kolej.
Nespěchejte tolik, počkejte na ně, však oni na Vás taky čekali, když jste jako malý potřebovali sebrat všechny kamínky na chodníku a prolézt kdejaký kout.
Když se každý postaráme o své „seniory“ tak ubyde na světě těch, kteří by si připadali zbytečně a nemilovaně.
Tím, že se jim zvýšil věk svou hodnotu neztratili.
Myslete na to až zase někdy do telefonu oznámíte že „Teď to fakt nejde, přijedu možná za tři měsíce, mám hodně práce.“
Vy taky jednou budete staří…
Namasté
K tomuto článku mě přiměla krásná akce „Seniorem s radostí“ která se ke mě dostala velmi zvláštní cestou a myslím, že se brzy dozvíte jakou :)
Tento rok se opět koná jednorázová akce na podporu projektu „Seniorem s radostí“
V sobotu 24.11.2018 od 8-19 hodin se koná Jóga pro dobrou věc v Praze
V sobotu 8.12.2018 od 9-16 hodin se koná v Ostravě