Paříž a její krásy.

Vzpomínám na 15.7.2017

Paříž a její krásy.


Konečně jsem se dočkala, konečně přišel ten den, kdy se mé představy měly zhmotnit a buď mě zklamat anebo rozbrečet radostí a vděkem.


V nohách jsme večer měli 22 133 kroků což bylo cca 15 km. Alespoň to tvrdily Apple Watch.

Nohy nás ovšem po skvostném Versailles bolí už od rána a pnutí s křečemi v lýtkách se nedá jen tak přehlédnout, ale dnešní den stojí i za to, aby mě na jeho konci odvezla sanitka kvůli vyčerpání, nebo křečovým žílám… na to asi ale sanitka nejezdí, že … Ovšem přijde mi, že to pulzování v nohou musí vidět i celé okolí.


Ale víte co? Každý krok navíc, každá ulička, která nám dovolila se ztratit z předepsaných čar na mapě, každý kout kostelíků a staveb, které potkáte jen když se ztratíte, protože občas je neznal ani google, to všecko stálo za to. Stálo to za veškeré bolísky a prochozené boty. (prý kvalitní, pf!).


Stálo to za to a vím, že bych to prošla znovu a klidně i vyřízená s berlemi. Tohle Vás nabije novou energií, novou inspirací a rozproudí v žilách krev, která tam začne kolovat rychleji jen proto, aby se i Vaše krvinky pokochaly tou nádherou a mohli její vjemy přenést Vašim orgánům.


Viděla jsem Gotický Notre Dame… a je mnohem větší, než jsem si představovala. Z druhého břehu řeky jsem na něho jen zůstala koukat s otevřenou pusou. TAKHLE! Vypadá ta románová stavba z mých představ. V duchu jsem se jí omluvila, takovou majestátnost jsem opět nečekala.




K čertu se sny, které se neplní, na tohle jsem čekala osm let, přečetla stovky knih a viděla desítky filmů. Prohlédla jsem na tisíce fotografií a obrázků až mi přišlo, že Paříž znám nazpaměť do všech jejích skulinek. Nikdy to nebyla pravda. Paříž jsem neznala.

Paříž jsem si musela procítit, nejde se naučit a vykoukat nějaká místa a říci, že je vlastně znáte a že je nepotřebujete vidět. Potřebujete, protože vy se na ně nebudete jenom koukat, vy je i ucítíte.


Stejně uchvácená jsem byla Louvrem a jeho pyramidami, které jsem vídala jen ve filmech a na Pinterestu. Tolik jsem toho nevěděla, když jsem si myslela, jak je mi Paříž známá.



A Eiffelovka? Ano stála tam a já byla na konci dne naprosto vyřízená ze všech předešlých vjemů, že jsem na ní už jen tupě koukala a chtělo se mi brečet. Je tady, stojí. Ten nezaměnitelný symbol Francie, ta dáma v nejlepších letech, to kovové monstrum symbolizující lanýže, žabí stehýnka, Michellinské restaurace a jednoduchou eleganci Pařížanek. Stála tam a já stála naproti ní. Malinká a malicherná. Z pod obřích slunečních brýlí jsem zastavovala slzy a říkala si, jak je možné, že jsem o ní osm let snila a neměla odvahu ji vidět.



Stojím tady, před rozpadlými sny, kde mi slunce pálí do kůže a vítr příjemně ovívá.

Stojím tady tváří tvář realitě, která je majestátnější a kouzelnější, než jakou mi ji dovede ukázat i ta nejvěrnější fotografie.



Právě tady, v Paříži, fotky postrádají veškerý smysl a význam. Vše je tak ohromné, že se to na celý displej nevejde a musíte použít Pano, abyste zkresleně zachytily celek, který stejně další přihlížející neuvidí s takovým úžasem, s jakým jste se něho dívali vy.



Fotky stranou. Tohle si užijte. Vždy a za každých okolností. Instagram a Facebook je toho plný, a i když budete stát na hlavě, tak budou fotky nejspíše hodně podobné.


Musíte zabloudit v uličkách a zase se najít. Není to nekonečné a zdlouhavé, je to krásné a vzrušující.

Až budu ukazovat fotky lidem, kteří zde nebyli a nemohli se nechat opojit kouzlem toho místa, uvidí „jen“ budovy, „jen“ kostel (Notre Dame) s nekonečnými frontami, „jen“ železný kolos (Eiffelovku). Ale nepocítí to. Nejde to do detailů popsat. Já mohu jiné pocity, než je budete mít vy. A je to tak správně, vždyť jsme každý jedinečný.


Vznešenost Louvru, přešla hranice. A jestli jsem si někdy myslela, že Paříž je kýčovitá, tak se jí za to z celého srdce omlouvám.


Paříž je moje město. Plné dech-beroucích staveb. Neměla jsem ho v srdci tak dlouho jen proto, že jsem ho chtěla navštívit. Bylo tam proto, že jsem se s ním narodila. Mám ho určitým způsobem z krvi. A Francouzština je pro mě mnohem sympatičtější, než angličtina se španělštinou.



Chvíli kráčíte kupředu a kocháte se dokonalými ulicemi, krásnými domy s podlouhlými vysokými okny, kovovými balkóny a květinami na miniaturních prostorech. A najedou se před Vámi objeví stavby, které nejsou v průvodci, stavby, o kterých se musíte vy sami snažit něco dopátrat. Prostě tam stojí, existují, vítají a loučí se. Dýchají minulostí a vyprávějí příběhy, které někdy nebyli tak známé a historicky zapamatovatelné, ale byly, staly se. Ovšem musíte naslouchat, a to svým srdcem.


Pár zemí jsem už navštívila, ale jen u Paříže vím, že tu nejsem naposledy a trochu mě mrazí z vědomí, že tu možná nejsem tak úplně poprvé.


Krásná dámo v nejkrásnější letech, odpusť, že jsem kdy pochybovala.

A navíc život v Paříži je báječný. Jezdí se tady na koloběžkách. Provoz na silnicích absolutně nechápu a občas mi přijde, že ho nechápou i někteří řidiči, kteří to ale umí bezvadně zakulatit. Každopádně se tady v tom šíleném zmatku po celou dobu našeho pobytu nestala ani jedna jediná nehoda… Nechápu tu a před všemi zúčastněnými tleskám. A i když je to opravdu chaos, tak v něm vládne zvláštní řád. Řád v chaosu, je to vůbec možné?


A navíc jsem tu nezpozorovala agresi, jako třeba u nás. Jo, občas si někdo zatroubí, ale že by na sebe sprostě řvali? To já občas vyjedu do ulic a už mám mnoho názvů různých zvířat. Většinou těch, které dávají mléko. Někdy, se nechám strhnout – nejsem dokonalý kliďas – házím názvy zvířete, které je (vykleštěné) totálně k ničemu a gestikuluji tak, že by se za to nestyděl ani impulzivní Ital. Pardon, omlouvám se slušňákům.


Co se chci naučit z Paříže naučit:


- Francouzštinu. Jasně, že se jí nenaučím do konce pobytu. Neustále tady používám svou anglo-francouzsko-českou komunikaci a jsem občas jako zvířátko ve výběhu. Když mi nikdo silně nerozumí, tak se jen zeptá odkud jsem a pak chápavě pokývá hlavou. Vtip je v tom, že si myslí, že Česká republika je Čečenská republika, takže mi většinou s lítostí v hlase řeknou: „Jé to je pod Ruskem…“ ne to opravdu není. Poprvé jsem se silně zarazila a v rychlosti si zrekapitulovala zeměpis, ale došlo mi to, a opravdu velmi brzo. Fakt!


- Chtěla bych se naučit něco z jednoduchosti krásy od Pařížanek. I když mají na sobě jednoduché oblečení a lehký make-up – většinou mi přijde, že spíše žádný, tak vypadají stále upraveně a elegantně. Nemusejí mít jehly až do nebes a na sobě poslední výkřiky módy. U většiny z nich je hodně vidět počáteční a základní péče o svou kůži a pleť. A na tom to zkrátka celé stojí. Já osobně vím, že když svou pleť pravidelně čistím a čas od času ji dopřeji masku, tak se nemusím ani líčit. Pak mi stačí jen řasenka a lesk na rty a je to. Nemám ráda zbytečné zatěžování pleti make-upem, když moje pleť vypadá dobře i bez něho. Ano, nevypadá dobře vždycky, ale starám se o ní a opravdu se snažím si ji hýčkat. A díky tomu vypadá zdravější, ale jsou chvíle kdy po BB krému také sáhnu… ještě se mám stále co učit.

Každopádně mi přijde, že Francouzsky se snad narodili s kosmetickým kurzem v genech. Jasně, že existují i výjimky, jako u všeho. Ale … když oni vypadaly TAK přirozeně, a přitom hezky a upraveně. Jsou ustrojené a nalíčené přesně tak, jak se to právě k nim hodí, respektují svou postavu a svůj typ pleti. Jo, jejich kamarádka má nové super vlasy, ale přeci si je nebudou dávat také, vždyť by vypadaly směšně a navíc vědí, že k jejich obličeji a stylu zkrátka mikádo nepůjde. Opravdu. Každá jsme jiná, tak proč ze sebe chceme dělat kopie? Vždyť je to škoda. Svět tím přijde o jeden originál. Jediný vzor, který byste pro svou postavu a líčení měli mít je ten, který se na Vás dívá ze zrcadla. Představte se a poznejte, to je totiž ten největší rádce a Vaše největší podpora. I kdyby celý svět stát proti Vám, tak vy stůjte vždy při sobě. Nemá cenu se nechávat strhnout davem a uvěřit tomu, co o Vás říká.


- Žít i po pracovní době… Jo s tím mám trochu problém. Víte, mám skvělou práci o tom žádná, ale nějak se mi nedaří se po ní přesunout do svého života, neumí vypnout. Doma se mi hromadí plno kreativní práce, kterou většinou ani přes víkend nestihnu a přitom vím, že to je právě ten relax a to moje vypnutí, které potřebuji.

Funguje to tak, že přiletím domů – pokud tedy ještě před tím neletím na nákup a to honem, honem, abych už byla doma. Doma pouklízím, snažím s vymyslet zdravou večeři – jo, občas je to pizza a dovedu do velmi dobře zdůvodnit. Pak se snažím pracovat na tom svém a večer usínám při první půlhodině hrozně zajímavého filmu…

Kdežto Francouzi mě v tomhle fakt dostávali… nespěchali, na co taky? Z práce šli v klidu většinou s přáteli na kafe nebo na skleničku, nějaké hlídání času tady vůbec nebylo na místě. Pak se k KLIDU rozloučili a v KLIDU! Šli nakoupit. Stavili se do malých obchůdků se zeleninou a ovocem, do bageterie a také do klasického obchodu se vším možným. Většinou nosili nákup ve svých látkových taškách (typuji z bavlny) a prostě jen byli, a to v klidu. Proč by měli spěchat? Proč by měli žít až o víkendech? Proč by měli pět dní jen přežívat a modlit se za pátek večer? Proč? A proč to mám tak někdy já? No, protože to vidím kolem sebe. Ale zařekla jsem se, že takhle teda ne. Žádný spěch, není kam! Hezky všecko v klidu a s rozvahou…

A víte, co dalšího mě na Francii zarazilo? To že mají ta zdravá jídla levnější než nezdravá. Vidíte tu logiku? A u nás, když chcete žít zdravě, tak nákup přijde občas i na dvojnásobek. Označení BIO mi někdy cenově přijde jako pro bohy a jak já k tomu mám pak přijít. Jo kupuji zdravé věci. Mléko a jogurty z blízké farmy, maso jen kvalitní, sýry poctivé a mouku špaldovou (a jiné) ale kruci, když to porovnám s cenami surovin, které nakupuju, tak je to doopravdy dost.

Za klasickou hladkou mouku dáte 10,-Kč za špaldovou 99,-Kč – rozdíl? No řekla bych že enormní. Ale nebudeme špačkovat… A budeme raději vděční za to, že na to máme.

Na druhou stranu, u kvalitních surovin nejde dělat zásoby, protože ty se rychle kazí, a tak je kupujeme s rozmyslem a plánem na to, co budeme zrovna vařit. Tak jako když nás podaruje babička zeleninou a ovocem ze zahrádky. Zaprvé se vždycky leknu té vůně, protože tu z obchoďákových surovin opravdu neznám a za druhé si musím pořádně promyslet fakt, co budu vařit a jestli to přítel bude jíst. Protože pak to zbyde na mě a jíst čtyři dny za sebou stejné jídlo je úděsné… pokud to není ta pizza.

Každopádně jsem měla opravdu touhu mít malou zahrádku s vlastní zeleninou, ale při ohledu na to, že jsem neschopná udržet naživu i kytku která zvládá VŠECHNY změny klimatu a dokáže přežít v nehostinných oblastech, jsem tuto možnost zavrhla. Navíc nevím, jak bych ji v posledním patře na terase zvládla…


Takže to shrneme


- Přestanu se tolik stresovat

- Budu žít i v týdnu, a nejen o víkendech – kdy se pak stresuju, protože nic nestíhám

- Budu více cestovat, abych si tyto fakty stále připomínala – stereotyp je děsivý zabiják

- Naučím se Francouzky – budu se o to opravdu snažit

- Dozvím se více o Francii – jo, jsem z české republiky. Ne, neznám dokonale dějiny své země, vlastně je díky nudným učitelům na základce skoro neznám (znám jen ta hlavní data, ať to jsou jakákoliv). Ne, netrápí mě to, protože vím že moje srdce je prostě jinde. Já zkrátka nejsem z té malé stresující se země, kde na Vás občas negativita prýští na všech možných místech. Možná jsem tady žila, ale to bylo v úplně jiných časech. Tahle doba mi v téhle zemi prostě nesedí.


A ano, vím, že tu máme plno krásných míst. Nádherných a dech-beroucích míst, krásných zámků a hradů, skvostných vyhlídek. Ale bohužel to celé občas hodně silně kazí lidi kolem. A já se opravdu momentálně nemohu přestěhovat na hory a žít si svůj velký sen, ještě jsem na to nedozrála, ale věřím, že brzy k tomu dojde.


Až budete ve Francii, tak určitě nezapomeňte zajít do místní bageterie. Je to potěšení pro čichové smysly a pro oko. Kolem takové vyvoněné bagetérky prostě nejde jen tak projít. Vtáhne vás dovnitř a vy pak musíte přítelovi obhajovat to, že tu bagetu jste opravdu nutně potřebovaly pro vědecké účely… Které jsou tajné –samozřejmě.


S Láskou ke splněným snům


LP Angel













#applewatch #inparis #vparizi #pariz #paris #eiffelovavez #eiffeltower #eiffelovka #cestounecestou #withlove #louvre #notredame #lonelyplanet #lonelyplanetcz

O mě 
Chci dostávat novinky
  • White Facebook Icon

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com