Ohlédnutí za rokem 2020
Rok 2020 byl pro většinu z nás jistou životní zkouškou. Pro někoho zkouška stále trvá, jiný zkouškou prošel bez větší újmy. S jistotou však můžu napsat, že na rok 2020 tak snadno nezapomeneme a budeme si jej připomínat ještě pár let. Otázka zní, co, že se vlastně stalo? Na jednoduchou otázku nelze jednoduše odpovědět.
Český národ dokázal něco nevídaného a stal se symbolem pro celý svět. V jednu chvíli jsme byli jedním národem, který se semknul a všichni drželi pospolu a pomáhali si. Každý z nás se snažil pomoci. Míra solidarity, lidské vynalézavosti a snahy pomoci neznala mezí a šířila se rychlostí světla. Ano, opět jsem byl hrdý, že jsem Čech. To, co se dělo u nás, když jsme si v březnu a dubnu všichni pomáhali, obletělo celý svět. Nikdo nás neprosil. Nikdo nám neříkal, co máme dělat. Zářili jsme v centru Evropy jako jasná supernova.
Supernova, která v polovině roku vyhasla a Český národ se opět rozdělil. Spíše se rozerval na malé kousky skládanky. Byli jsme unavení. Je těžké vydržet pozitivní, když vás okolí sráží a nevidíte světlo na konci tunelu. Okolí, ale hlavně mysl jednotlivců. Když mysl začne pochybovat. Národ se rozdělil a začali jsme mezi sebou bojovat o právo vyslovit názor, pravdu, lež... Pravdu, která je v médiích tak často ohýbána. Lež, která se tak snadno stává pravdou.
Všichni jsme zažili politiku na vlastní kůži. Politická témata, která nám zpravidla byla na míle vzdálená se nyní dotýkala každého z nás. A nejen to. Jednotlivé strany měnily své názory jak na běžícím páse, jednou tohle. Podruhé něco jiného, ale vždy se nezapomněly pochválit, jak jsou dobří. No a když se něco nepovedlo, mohli jsme za to my. Lidé.
Nevím, kde vedení našeho státu bere takovou drzost nás trestat za jejich chyby. Celý rok jen sledujeme, jak se mezi sebou nedokáží domluvit a dělají zmatená rozhodnutí. Když skupina odborníků nařídí fungování národa, které má s reálným životem pramálo společného. Když jsou rozumné návrhy smeteny ze stolu, protože nejsou dostatečně politické, nebo populistické. Ono není divu, že jsme polevili v naší jednotě, když nám sama vláda ukazuje, jak fungují ve zmatku, nařizují chaos a směřují naši zemi vědomě do záhuby.
Takže jsme se najednou zastavili. A ocitli se na místě, kde jsme už dlouho nebyli. V našem nitru. Najednou jsme museli čelit svému vlastnímu já. Bez možnosti útěku. Bez možnosti vykoupení. Jak moc se vlastně známe? Jak dlouho dokážeme žít sami se sebou? Dokážeme to vůbec?
Pro některé z nás, kteří se tímto tématem pravidelně zabývají, je rok 2020 jednou velkou dovolenou. Celkové zpomalení rychlého životního tempa nám dovolilo se opět nadechnout. Směřovat naše myšlenky k našemu nitru, koníčkům, přírodě a vydechnout tak, jako nikdy dříve. Věnovat se svému partnerovi, partnerce, dětem, čtyřnohým kamarádům a objevovat nový svět každý den po celý rok.
Jaký byl tedy rok 2020?
Měli jsme nespočet příležitostí ukázat naše jizvy z minulosti, strávit čas s nejbližšími. Spojit se s milovanými, na které jsme v minulých letech neměli čas. Rok 2020 měl také zajistit, abychom ze svého nejbližšího okolí odstranili negativní energii. Na to jsme měli dostatek času a příležitostí.
Dvě věci jsou však v roce 2021 jisté.
První je to, že nic nekončí. Právě naopak. V hlavě uklizeno. Činnosti, které mi dělají radost budu dělat i nadále. Činnosti, které mě trápí jsem přestal dělat už v létě. Obklopuji se lidmi, kteří mi přinášejí radost. Takže do nového roku jen v dobrém a poučen z předchozích nezdarů.
A ta druhá?
K volbám půjdu třeba i s covidem, protože jak už bylo řečeno. Tohle je už příliš...
Jiří Rychter