Můj život s endoprotézou

Jak to tenkrát začalo? 

 

„Bolestmi zad“

 

Rok a půl jsem chodila k ortopedovi, že mě bolí noha.

Levá.

U kyčle…

 

A celou tu dobu mě lékař přesvědčoval, že to jsou záda. 

 

„Víš, to tě bolí, jak rosteš. To se spraví. Na tady máš rehabilitace.“

 

Ovšem tohle mě nemohlo bavit donekonečna a růžový přítel brzy přestal zabírat. 

 

Nevyspalá, zoufalá a bolavá, jsem ZASE přišla k lékaři, ovšem tentokrát s vědomím, že to nejsou záda, ale noha a že bez RTG neodejdu.

 

Dotčený z toho, že jsem si udělal diagnostiku a dovoluji si mu kázat co mi je a není mě s úšklebkem poslal, kam jsem požadovala. 

 

Než si mě znovu zavolal, tak to chvilku trvalo… říkala jsem si, že si dává načas naschvál, ale ukázalo se, že ten čas dával nejspíše sobě. 

 

Nejsem lékař a nikdy jsem nic podobného nestudovala víc, než na střední a doktorům chovám opravdový respekt a úctu. 

Zvláště k chirurgům, zubařům a srdcařům … 

 

Když jsem vešla, tak jsem i já viděla, že na tom prosvíceném snímku není něco dobře. 

 

Bylo mi toho lékaře skoro až líto, jak tam seděl a nevěděl, co mi má přesně říct. 

 

Teď to dramatizuju, jako by mi našli rakovinu co…

 

„Ano, bolí tě to.“ 

 

Ta slova pronesená poraženecky, se mi vryly do kůže. Dostala jsem, co jsem chtěla.

 

Odpověď

 

Jenže mi nedošlo, že bych na ní tady nemusela být připravená.

 

Bylo mi sedmnáct a byla mi diagnostikována poškozená kyčel. 

 

Od narození? 

A proč na to nepřišli dřív? 

Pokud to kdokoli věděl, proč mě neinformoval?

 

A co teď budu dělat?

„No, nic. Jediná možná náprava je operativní a tu ti udělají až ve třiceti, na to jsi mladá.“

 

Stále stejná otázka… A co teď mám dělat?

 

Vyhýbej se náročnému sportu (lezla jsem po skalách, pěšky ušla denně několik kilometrů, s bruslemi jsem se narodila a ve fitness mě znali jako „starou známou)

Nepřetěžuj se – Hotelová škola… 

A když tě to bude bolet, přijď si pro injekci (chemie vládne světem)

 

A tak začal můj boj. 

 

V sedmnácti – kdy jsem si přišla hrozně dospělá, velká a rozumná… 

 

Pff kdybych věděla, co vím teď…

 

Operace přišla dřív, mnohem dřív.

 

A proč to píšu? 

 

Protože chci inspirovat ty, které to čeká, ty kteří jsou po, a ty které to zajímá.

 

Řekli mi, že nemám sportovat (ani na chvilku jsem nepřestala)

Řekli mi, že nebudu chodit (a já se přihlásila s berlí na jógu)

Řekli mi, že to nemám přetahovat (mám instruktorský kurz Port de Bras)

Řekli mi, že pomohou jen léky (a hle, pomohla ájurvéda)

 

Řekli mi toho hrozně moc, udělali zmatek v hlavě a já si postupem času z toho zmatku utvořila pořádek… 

 

A tak to je. 

 

Pořád někde vymetám ty pavučiny strachu a chuchvalce pochybností. 

 

Budou tady – To vím – ale nebudou to řídit

 

Budu přidávat více článků o TEP – totální endoprotéze kyčelního kloubu

Povím, na co se máte připravit. 

Jak cvičit, abyste brzy stály na svých a zvládli i sportovat.

 

Budu tu pro Vás, protože pro mě bylo hodně těžké, když t ve chvílích zoufalství, nikdo nebyl – myslím, kdo by rozuměl. 

 

Mějte se krásně a nevzdávejte jedinou minutu svého života

 

S láskou 

 

LP Angel 

Proč jsem si zvolila jógu?

Proč jsem si zvolila právě jógu?

 

Víte, občas jsem z toho všeho jógování kolem mě hrozně unavená.

 

Ano, to píše ta, co o tom má blog, který na józe vlastně staví.

 

Jde o to, že jóga je v dnešní době hyper-super moderní a kdo nejóguje nežije.

 

Trochu jsem z téhle volby měla i strach, protože blogů, stránek, jogínů a lektorů je všude mraky. 

Roztrhl se s nimi pytel a kdo ví, jestli to všichni dělají z čisté lásky, která pramení z nich samotných, neboť někdy mi přijde, že si prostě jen odbydou hodinu, vezmou peníze nebo odškrtnou na papírku další lekci a šup pryč… 

A já jsem ve výsledku z hodiny víc rozhozená, než v pohodě.

 

A jelikož ještě nejsem lektor, tak to nemohu tak dobře posoudit, ale moje vnitřní dítě mi říká, že by to takhle nemělo být. 

Jasně, asi nedokážeme na 100% prožít a dokonale proinstruktorovat každou lekci. Jsme ženy  a naše energie se s cyklem mění. Ale i tak… 

 

Každopádně abych se dostala k tomu, proč tohle vlastně píšu…

 

Dříve pro mě byla jóga něco mystického, úžasného, neprobádaného a hlavně něco, co jsem znala z krkolomných pozic v magazínu Jóga Dnes… A z internetu. 

Praktikovala jsem ji před operací pouze jako protažení, jako doplněk k ostatním sportům.

Sice pravidelně ale povinně. 

 

Tou dobou jsem potřebovala energii, akci, výzvu, rychlost … a jóga – ač byla sebelákavější, vypadala nudně. 

A hlavně jsem se bála si přiznat, že se do těch pozic nedostanu a přišlo mi zdlouhavé to zkoušet a učit se. 

 

A pak to přišlo

 

TEP 

Totální endoprotéza levého kyčelního kloubu.

Rána z čistého nebe a z milosti. 

 

Energie dní vzala za své. Začaly se táhnout a byly nudné. 

 

Opakovala jsem rehabilitační cviky každý den do padnutí. Žádná pauza, relax, přestávka. 

 

Chodila jsem tak často na procházky s berlí, že jsem si namohla záda…

 

A diagnóza byla pořád stejná.

 

„Už máš ty berle moc dlouho, vypadá to, že ti zůstanou.“

 

Ukázalo se jako nadlidský úkol sehnat dobrého fyzioterapeuta.

Všichni se mnou úplně nesmyslně „pohybovali“ a já nechápala k čemu mi tenhle druh pohybu jako má být. 

Jediné, co na tom bylo fajn, byly občasné masáže…

 

Až po třech měsících a měsíc před tím, než jsme se měli odstěhovat do Prahy jsem ho našla. 

Úžasného fyzioterapeuta v Hradci Králové.

 

Hned na první lekci mi dal pořádně zabrat. 

 

Nejdříve to vypadalo, že z toho zase nic moc nebude, ale oni se ty cviky občas nezdají. 

 

Sice mi přišlo, že si jen tak ležím a něco dělám, ale to něco zopakovat pětkrát mi dalo pěkně zabrat. 

A další dva dny jsem na berlích spíš vysela, než chodila, protože mě bolely svaly.

 

Lidi!!! Já byla tak ráda, že mě ty svaly bolí, protože to znamenalo, že tam jsou a že konečně zabraly…

 

Po třech dnech znovu a po dalších čtyřech znovu… 

 

Jenže měsíc utekl…

 

A já se odstěhovala tak, jak bylo naplánováno 

 

Zvládala jsem chodit bez berlí, ale jen chvilku. 

 

A jakmile mi nesedl den, nebo jsem byla přecvičená, tak ani ta chvilka svobody se nekonala.

 

Nemohla jsem si dovolit dojíždět denně do Hradce a nemohla jsem si dovolit už ani platit fyzioterapeuty, které mi nehradila pojišťovna…

 

A znovu začalo hledání a znovu bylo neúspěšné…

 

Možná jsem si to tenkrát přitahovala a předem vše odpískala… kdo ví. 

 

Po dvou měsících hledání, jsem to vzdala.

 

Zoufalá, bez práce, bez příjmů, s berlemi. 

 

Sny se tříštily a já už odmítla i vycházet ven, vždyť co tam. 

 

Začala jsem doma panicky uklízet a zbavovat se hromady věcí z minulosti a také těch, které mi připomínaly sny.

 

Tolik vyhozených krabic a pytlů – to jsem se s nimi fakt táhla až do Prahy?

 

A pak jsem na ně narazila. 

 

Na ty staré magazíny Jógy Dnes a chtěla jsem všechny vyhodit

 

Místo toho jsem si je začala prohlížet. 

 

V tom chaosu kolem mě a obklopená bordelem. 

 

Bylo mi jasné, že se do těch pozic nedostanu, ale už jsem věděla, že některé věci potřebují čas, nikoli rychlost. 

 

Sedla jsem k Macku a začala hledat nejbližší jógová studia se soukromou lekcí…

 

No, a tak to začalo. 

 

Po šesti měsících jsem měla druhé štěstí (prvním byl Hradecký fyzioterapeut)

Našla jsem hned napoprvé úžasnou instruktorku jógy a nádherné studio. 

 

A právě ona mě naučila poslouchat své tělo, vnímat ho, neopakovat slepě pohyb, ale procítit ho. 

Když jsem říkala, že něco nemůžu, že to mám zakázané, tak se jen mile pousmála a řekla, že mi to brzdí hlava a že až přijde správný čas, tak to zvládnu, aniž bych si blížila. 

 

Naučila mě mnoho a já jsem ji za to vděčná… 

 

Vím, co můžu a vím kam se už nedostanu. 

Taky vím, kam se dostat ještě jde. 

 

A pak je ještě jedno, co vím…

 

Že hlava je silný soupeř a je lepší s ní uzavřít mír, než do krve bojovat. 

 

Pokud totiž budeme bojovat sami se sebou, tak nikdy nevyhrajeme. Sami se sebou musíme být v harmonii a míru. A pak se začnou dít neuvěřitelné věci.

 

Po třetí jógové hodině jsem zvládla ujít bez berle 1 kilometr!!!

No chápejte, jak to pro mě bylo vzrušující. 

1 kilometr – bez berle – za sedm měsíců….

 

A od té doby jsem józe propadla… 

 

Je mým lékem

Je mou láskou

Je mou drogou

Je mým učitelem

Je posuvníkem v mém životě

Je mým nejlepším přítelem

 

A proto vznikly tyhle stránky. 

 

Není to rozmar, není to módní trend

 

Je to láska a vděčnost vycházející z hloubky mé duše a mého srdce

 

Až se mi splní můj další sen, stát se instruktorem, tak chci právě tohle lidem předat. 

 

Lásku

Soustředění se na své tělo

Procítění

A hlavně víru, že zdravotní trable, které lékaři odpískali zvládne jóga s ájurvédou a přírodou velmi dobře zocelit. 

 

Přeji Vám krásnou neděli

 

Užívej si slunečních dní a jógujte s láskou, ne s povinností 

 

Namasté

 

LP Angel 

O mě 

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com

Chci dostávat novinky
  • White Facebook Icon